21 | 11 | 2017

Pohled bývalého školáka

To vám to uteklo, opravdu velmi rychle. Člověku připadne, že tomu je pár let, co jsme stáli na schodech jesenské školy a tenkrát vesele mávali našim učitelům a mladším spolužákům.
Tenkrát jsme byli plni optimizmu a očekávání. Vlastně jsme měli před sebou téměř celý produktivní věk a jistě hodně růžových snů. Snad jsme si tenkrát ani neuvědomovali, že absolvováním devítiletky končí značně bezstarostná etapa našeho života. Prostě - bylo to hezké a my plni očekávání vykročili do další životní etapy.
Tuto, a další životní etapy raději vynechám a zastavím se u té, zatím v pořadí poslední - u bývalých žáků-důchodců. Je to skutečná a někdy pro někoho i tvrdá pravda. Dožili jsme se toho, co nám tenkrát na školních schodech připadalo jako velmi vzdálená budoucnost.
V první řadě musím podotknout, že jsme se této etapy ve zdraví dožili mimo jednoho všichni. Ano, mimo jednoho, mimochodem mého velmi dobrého kamaráda, Péti Soukupa. Prostě nebylo mu souzeno, budiž ti Petře země lehká. Trochu jsem odbočil, ale i takové případy jsou životní realitou.
Tak se vracím k původní myšlence tohoto povídání - k jesenské škole. Čtyři kluci a shodně i čtyři děvčata jsme přešli do této školy z bozkovské základky a tudíž jsme si mohli připadat jako jakás "naplavenina". Jenže nebylo tomu tak. Od prvního dne nám to nikdo, snad mimo několika spolužáků, nedal na vědomí. Velmi rychle jsme se sžili s ostatními a od té doby jsme vždy byli jen "naše třída".
Byli jsme prvním ročníkem, kdy se zkoušela devátá třída. Nebylo to lehké, nebyly učebnice, nebyly kopírky a tak jsme museli veškerou učební látku si psát do sešitů. Tak se stávalo, že jsme většinu vyučovací hodiny psali .
Byli jsme, jak jsem se zmínil takovým pokusným ročníkem. Proto nás také bylo málo, snad nejvíce 15 dětí. Protože jsme vlastně byli třídou "navíc", byl také problém kam nás umístit. Škola byla plánovaná jako "osmitřídka" a najednou my byli tou devátou, tak trochu třídou přidělávající starosti našim učitelům, kam s ní.
I to se dobře vyřešilo. Nad bytem školníka byl kabinet, který se vystěhoval a po dodání školních škamen to byla třída jako lusk. Uličky sice byli jen tak na projití a moje lavice byla přisazena k učitelské katedře. Nebylo to zrovna pro nás, seděli jsme tam s Vráťou Fidlerovým, pozice žádný skvost, ale nakonec jsme se, a snad i kantoři, s tím smířili.
Tím, že jsme byli přímo nad bytem školníka jsme také dost "trpěli". Nebylo snad týdne, aby se ve dveřích třídy neobjevil rozzlobený školník a neseřval nás, ať se chováme klidně, že se mu kýve lustr a on má strach z jeho pádu. No, na chvíli to platilo, ale natrvalo - to ne. Prostě jsme byli asi moc živé děti.
Rád vzpomínám na naši školní zahradu. Byl jsem smutný, když při letošní návštěvě již po ní nebylo ani památky. Někomu třeba připadnou další slova moralistická, ale i ta školní zahrada nám dala něco do života. Třeba i to, že jsme se podíleli na zásobování naší školní jídelny čerstvou zeleninou a ovocem.
Když jsem vzpomněl na školní zahradu, musím vzpomenout i na její nedílnou součást - velký, tehdy snad obrovský kompost pěkně ukrytý pod listnatými stromy za školou. Dneska tomu těžko někdo uvěří, ale "mužská" část vyšších ročníků za rok tuto hromadu tlejících rostlinných zbytků snad dvakrát přeházela. Dokonce se tam chodilo i dobrovolně, bývalo to lepší než se učit třeba ruštinu. Potom to bývalo i naplněním trestu za nějakou lumpárnu.
Podobně se dělo i v zapojení úklidu uhlí do kotelny. To se házelo lopatou do uhelny v suterénu školy. Když si člověk uvědomí, co práce ve škole žáci udělali a srovná to s dnešní školou, těžko srovnává nesrovnatelné.
Když jsem zabloudil do práce konané v rámci školy, nesmím zapomenout na školní brigády. Chodili jsme sbírat brambory a hodně jsme se zúčastňovali brigád na výsadbě lesních stromků. To bývali placené práce a my si nechávali výnos z těchto akcí býval použit na školní výlet.
Školní výlet byla vždy velká a toužebně očekávaná akce. Pokud se jelo autobusem, tak se vyjíždělo brzy ráno, někdy i před šestou hodinou a domů se vracelo za tmy. Prostě, když se někam vyjelo, tak se nám kantoři snažili z navštívené oblasti ukázat co nejvíce. Také jsme jezdívali na tak zvané putovní výlety. Mám z živé paměti dva, jeden na Sázavu, kdy jsme při řece putovali tři dny od Stvořidel až do Havlbrodu. Cestou jsme dvakrát přespali vždy v nějakém kempu. Cesta vlakem tam a zpátky dokreslila takovou volnost, která snad v autobuse chyběla. Druhý, a neméně hezký výlet byl na naše blízké Krkonoše. To jsme jeli ráno autobusem do Harrachova a potom došli až na Dvoračky, na chatu Technometry. Druhý den jsme udělali takový okružní výlet kolem Zlatýho návrší a večer byl u chaty táborák. Po celou dobu nám na kytaru hrál pan učitel Čurda, což nám vytvořilo nezapomenutelnou vzpomínku na tento výlet. Třetí den následovala cesta přes Luční boudu na Sněžku, jízda lanovkou do Pece pod Sněžkou a cesta vlakem domů.
Ještě jednu vzpomínku věnuji naší škole, respektivě jejím kantorům. Ti se i v době, kdy se sině rozvíjel socializmus s cestou k zářivému komunizmu, k nám chovali velice lidsky. Mohli jsme je oslovovat i pane, popřípadě paní učitelko a na škole byla ve velmi malé míře zvýrazňována idea socializmu. To snad mělo za následek, že dnes na školu vzpomínám, a mohu říci že všichni vzpomínáme v dobrém. Prostě : Panu učiteli s láskou.

Na naše školní léta velice rád vzpomněl při příležitosti padesáti let od opuštění školy K.Čermák

P.S. - V letošním roce jsme navštívili při příležitosti srazu třídy i "naši školu" Velice hezky nás přivítala paní ředitelka Kašparová. Ochotně nám ukázala všechny prostory školy. Velice se nám prohlídka líbila, jen trochu smutně na nás zapůsobila informace, že již zde není měšťanka. Spousta nás považuje školu za součást hodnot vesnice a tak to nebyla kladná zpráva.
Přesto přejeme "naši škole" do budoucnosti samé hezké věci a těšíme se třeba ještě někdy na shledanou.