21 | 11 | 2017

Ukázky z navarovských povídek

Strašidlo v basfligerhorně

Napsal F. Tichánek.

Vedlejším zaměstnáním chudého podhorského lidu, najmě mužů, bejvala v Podkrkonoší muzika. Tu leckterý muzikant se rád povyrazil z běhu denního života se svým inštrumentem na zádech, nebo pod paží, putoval i do vzdálených obcí posílit tamější kapelu. Byl to dobrý přivýdělek při těch různých tancovačkách, bálech, šejdoucích nebo i funusech.

Za těch starejch zlatejch časů nebylo za rok toho muzikantskýho cestování mnoho, poněvadž těch muzik nebejvalo tolik jako dnes. Muziky bejvaly o posvíceních, o poutích, a ty poutě zase bejvaly tam, kde měli kostel s ňákým tím svatým na oltáři, kerej se něčím proslavil. Tak tomu je třeba v Bozkově, na Táboře, v Roprachticích, v Loukově, na Valdštejně, v Brodě Na Poušti a jinde.

Na takovou posvícenskou zábavu do Roztok byl přijednán k výpomoci místní kapele basfligerhornista /hráč na dechový hudební nástroj/ Chalupskej z Přikrýho. Vzal tedy přes rameno svou voblíbenou trumpetu a hned po vobědě putoval do Roztok, kde byl jako dobrej špon očekáván. Posvícení se vyvedlo, muzika zvlášť. Hojnost božského truňku a jídla přivedla Chaloupského do veselé nálady a jeho basfligerhorna dělala divy, tak ani náhodou ho nenapadlo na nějakej návrat domů.

Ten se však urychlil, když se sterhla k ránu obligatorní posvícenská pranice. Nechtěje taky něco na cestu slíznout, sebral si honem svůj inštrument a upaloval z hospody. Tma byla ještě jako v pytli, třebaže to bylo už k ránu, a venku panovala nekleč a mhu by bejval moh krájet. Vono taky posvícení v Roztokách bývá už hodně po Všech svatejch. Když přešel osadu Helkovice a putoval po příkerskejch verchách k domovu, bylo mu už veselejc, že má půlku cesty za sebou. Po kopcích však byla mordyjánská futeř a foukalo to po čertech voškijve. Eště štěstí, že se mu víter vzpíral do zad.

Tu se přihodilo něco, co milýho muzikanta znepokojilo, a za chvíli dokonce vystrašilo. Víter mu zanes suchej list do korpusu basfligerhorny (což ovšem nevěděl) a tam mu to dělalo paseku a vyluzovalo tóny přepodivné. Hned se mu zdálo, že za ním někdo píská, tu zas nějaké kvílení se ozvalo, sténání bylo slyšet, tu zas nějakej šelest, hned zas harašení. Třebaže se několikrát zastavil a vokolo sebe do tmy koukal, na kloub tomu nepřišel. Vždycky, dyž se votočil, jako když utne, všechny ty různý zvuky ustaly. Přidal do kroku a všechny ty hrozivé zvuky za ním se vopakovaly.

Třebaže jako muzikant, kerej tolikrát se za tmy vod muziky z jiných vsí vracel, neměl pro strach uděláno, ničeho se jako bejvalej voják nebál - jen někdy svý starý, to dyž přišel domů s vopicej – přeci jen ho tenkrát hrůza vobešla a ta se stupňovala, jak do běhu přidával. Čím víc upaloval, tím silnější a horší zvuky se za ním vozejvaly.

Málo živej vrazil do sednice, pověsil inštrument na bidlo u kamen a celej uhuntovanej si lehnul k mámě do postele. Po mnoho dní si lámal hlavu, co jen to mohlo tenkrát bejt. Až zas před jednou muzikou, dyž pucoval inštrument, vypad z něj ten suchej list. To bylo to strašidlo. Ten list mu víter do basfligerhorny navál a ten pak v ní dělal strašidelnou muziku.

Vandráci

Sepsal v roce 1942 F.Tichánek

Slovo vandrák vyskytuje se i dnes jen jako hanlivý název pro ty jedince lidské společnosti, kteří jsou ztracenými existencemi, potulující se krajem od vesnice k vesnici a živící se žebrotou. Jsou to, jak jiné, než ztracené existence, lidé, z nichž mnohý dříve byl členem lidské společnosti, dobrým dělníkem, řemeslníkem, ba i osobou studovanou. Jsou to ztroskotanci života, které dohnal osud být Ahasverem-tulákem. Mnohý z nich dospěl na tato místa ranami osudu na něho doléhajícími, rodinnými důvody, nešťastnou láskou, ale mnohé z nich vehnal do tuláctví nezřízený život, karban, opilství, vliv špatné společnosti atd. Bohudík, řady vandráků již řídnou.

Ale třebaže slovo vandrák znamená dnes pohanu, nebylo tomu tak vždy a slovo jest jen památkou těch starých zašlých časů, kdy se chodilo na vandr nebo vandrovalo. Copak by to bývalo za řemeslníka, který by nebyl jako tovaryš na vandru! Dříve každý řádný řemeslník po vyučení pozdržel se nějaký čas u svého výučního mistra a pak šel na vandr. Cílem bývala Vídeň, kde mnoho našich lidí dostalo místa a kde se i osamostatnilo. Pak to bývalo Německo, kde platy dobrých řemeslníků bývaly slušnější. Mnozí však procestovali i jiné země a tam mnohdy i zapadli. A že vandr tehdejší býval něco jiného než dnes, to povídá písnička „Když jsem vandroval, muzika hrála, moje z nejmilejších z okna koukala“.

Bývaly to zlaté časy, když se šlo na vandr a když se chodilo „fechtem“, to znamenalo, že vandrovní řemeslník na vandru musel být z něčeho živ a proto, byl-li pekařský, řeznický, krejčí či švec, sladovnický, bednářský, mlynářský, kovář, kolář, hodinář atd., šel po mistrech toho neb onoho řemesla, po mlýnech, pivovarech, kde vždy nějaký ten štyrák, šesták neb dokonce dvoušesták kápnul jako vejslužka. A byla-li k tomu ještě hodná mistrová, obdrželo se i něco k snědku nebo na zub: buchta, hrnek kafe neb polívky, či štafalec nebo krajíc chleba a bylo pak na vandru opravdu hej.

Všelijakých výmluv muselo být použito, když se padlo na mistra, který tovaryše zrovna potřeboval. Ovšem, že když vlastního účelu vandrem bylo dosaženo, to je, když kus světa bylo shlédnuto, nepohrdl žádný dobrým místem, a když se padlo na špatné místo, tak se po více méně krátkém čase zase šlo dál. Opěvovanému vandru bylo částečně učiněno v létech devadesátých minulého století konec zřízením okresních zprostředkovatelen práce, tzv. stravoven. Ale i tehdy ještě nebyl vandr bez zajímavosti. Pokusím se popsat, jak se tehdy vandrovalo, neboť jsem sám, chtěje poznat krásy naší vlasti, tolikrát byl jako „malířský“ tovaryš na vandru, a to 8 neděl, vždy na podzim, když jsem viděl, že mohu klidně vandrovat, aniž by byla obava, že musím práci přijmout.

Když se schylovala práce na podzim jako práce sezonní ku konci, vzala se pracovní knížka, šlo se na okresní hejtmanství, kde se podala žádost o povolení k cestování. V knížce bylo vyznačeno, kam kdo povolení měl, a chtěl-li někdo vandrem dál, musel míti dotyčný stát v knížce vyznačen. A šlo se tedy na vandr. První štace byla stravovna nejbližšího místa, kam se v poledne nebo navečer dorazilo. Tam se musel každý hlásit a obdržel tzv. „Begleitschein“, to je průvodce po stravovnách. Do této knížky obdržel razítko dotyčné stravovny s poznámkou, co tam obdržel: večeři, nocleh, snídani či oběd. Byl veliký rozdíl ve stravovnách a mnohé se staly postrachem proto, že buď pan správce byl velký „grobián“, neb že tam byla strava, kterou si musel každý ještě náležitě zasloužit a odpracovat štípáním dřeva, mytím podlah a jinými pracemi. Mnohde, jako na příklad v Mladé Boleslavi, měl pan správce zahradnictví a každého, kdo přišel, nežli mu dal oběd neb chudou večeři, hnal do zahrady okopávat, zalévat a podobně. Večeře, praženka a chléb, mnohde i kafe, které však bylo ze všeho jiného než z kávových zrnek, snídaně tatáž. Oběd nebýval lepší.

Ovšem i tu byly výjimky a dostala se strava také velmi dobrá, jako na příklad v Sobotce, Bochově, Nových Benátkách a jinde, ale těch míst bylo přece jen poměrně málo.          

Po večeři bývala prohlídka prádla, dřív než mohl každý ulehnout na slamník, bílým prostěradlem přikryt, na sebe dostal deku, houni v bílém prostěradle vloženou. Někde však ta bělost měla povážlivý nádech. Všechny postavili do řady, v ruce košili a spodky a pan správce, mnohde i paní správcová, okem jiskřícím prohlédli prádlo, zda je čisté a zda ve švech není nějaký ten nemilý cizopasník.

Toto zařízení bylo jistě na stravovnách velmi správné a každý čistoty dbalý vandrovník to musel jenom schválit. Bývalo to humoru večer, než se ulehlo, a i pak zvláště, kdy se jich sešlo na takové štaci více a každý od jiného fochu a každý z jiného koutu země. Většinou se vandrovalo dosti korporativně, ač se mnohdy cesty vandrovníků rozcházely, ale zase jiní a jiní do party přibývali. Sem tam někdo tu neb onde obdržel práci, i parta se rozpadávala a často jen i dva vandrovníci pohromadě zůstali. Používat stravovny bylo povoleno jen 8 neděl, a kdo během této doby práci nepřijmul, musel se hledět dostat domů, protože mu pak hrozilo, že bude do rodiště poslán šupem, což myslím, byly případy jen ojedinělé. Rád si v stáří vzpomínám na ty prožité vandry, na ty všechny příhody, jež se cestou udály, na procestované kraje, města a na různé lidské povahy.

Zvláště jedna strašidelná epizoda mi utkvěla v paměti. Byl jsem ještě s jedním kolegou od řemesla na vandru. Doufali jsme dostati v Karlových Varech na zimu práci, protože se tu jako ve větším lázeňském městě pracovalo celou zimu, kdy nebyla lázeňská sezona.

Ještě za tmy došli jsme do městečka Bochova, když jsem se na náměstí ptal, kde je stravovna. Byl nám ukázán v jedné ulici domek, který obýval městský strážník, který byl současně správcem stravovny. Zaťukali jsme, jak se slušelo a patřilo, a po rázném ženském hlase, „Herajn!“, vešli jsme do světnice, kde paní správcová, strážníková, se otáčela u kamen, majíc kolem sebe asi patero harantů, dětí tak od 2 do 10 let. Vysvětlil jsem, co jsme zač a co žádáme a kam jdeme. Paní, velmi hodná, hned nám nabídla židle, abychom si jako počkali na večeři, a až přijde starej z obchůzky, že nás dovede na nocleh. Noclehárna byla totiž jinde. Než byla večeře hotová, měl jsem tu drobotinu kolem sebe a nestačil ani na různé ty dětské otázky odpovídat a nejvíce jsem se jim zavděčil, když jsem jim počal vyprávět pohádky: Jak byl jeden král, O hloupém Honzovi, atd. Děti poslouchaly, ani nedutaly a dosti dlouho to trvalo, než pan strážník přišel. A protože choť o nás spustila samou chválu, to proto, že měla od křiklounů dosti dlouho pokoj, byli jsme po velmi chutné večeři panem správcem i doutníkem podarováni a museli jsme hodně dlouho při hovoru posedět. Teprve k jedenácté hodině nás a ještě jednoho vandrovníka, který se mezitím dostavil, vedl do ubikace na nocleh. Dotyčný byl od fochu kameník, dobrácké povahy a slušný člověk. Měl chudák vadu, že strašně koktal, a proto také celý večer mlčel. Noclehárna byla až na periferii městečka, a jelikož byla tma, všimnul jsem si jen, že je to větší podélná budova, a že je v ní také hasičská zbrojnice. Více nebylo možné pro tmu zjistit. Pan správce otevřel veliká vrata a s lucernou nám svítil po schodech do prvého patra, kde byla větší místnost s lůžky. Nechal nám na stole svíčku, dal nám dobrou noc a než odešel, přikázal, abychom ráno v 7 hodin přišli na snídani a abychom zamkli dole vrata.

Ulehli jsme a utrmáceni delší cestou a hovorem usnuli. Najednou slyším, že onen kolega chodí po světnici a hledá dveře. Ptám se jej, kam jde a on odpovídá koktaje: „Musím...“ Konečně dveře nalezl a slyším ho po dřevěných schodech kráčet do přízemí. Za delší chvíli se ozval z přízemí řev, jako když tur dodělává. Probudil se i kolega, rozsvítili jsme svíčku a pádili dolů, zvědavi, co se stalo.

V široké chodbě nikde nic, jen jedny dveře otevřeny, a když jsme tam přišli, hrůza pojala i nás. Uprostřed na stole nabubřelá mrtvola ženy, pokrývka byla shozena na zem, kde v bezvědomí ležel vandrovní kolega kameník. V zaťaté ruce držel prostěradlo, jímž mrtvola byla přikryta. Odnesli jsme jej nahoru a tam ho přivedli k sobě. A když jsme se podívali oknem, viděli jsme při právě vycházejícím měsíčku, že pod okny je hřbitov. Dlouhá byla doba do rozbřesku ranního, kterou jsme si kouřením krátili. A jak se začalo venku rozčemřívat, už jsme byli venku. A tu jsme seznali, že budova sloužila za noclehárnu pro vandráky, za márnici a skladiště hrobnických rekvizit, hasičskou zbrojnici a bůhví ještě za co.

Promrzlí v 7 hodin jsme přišli na snídani a tu jsme se dozvěděli, onu ženu, nešťastnici, právě před naším příchodem večer vylovili utonulou z rybníka. Rozloučili jsme se s bodrým panem správcem i jeho paní a ubírali se s kolegou dále. Kolega kameník však ztratil úplně hlas a zůstal v nemocnici.

Mnoho a mnoho různých příhod a epizod jsme zažili na vandrech, o kterých naše dnešní generace nemá ani zdání.

Jak Augustinovi se čert ukázal

Z vyprávění starého dědečka, zaznamenal F. Tichánek roku 1923

Asi dvě stě kroků pod Sejkorskou kapličkou, mezi samými lesy, rozkládá se malé políčko. Takové, jako vůbec všechna jsou v podhoří Krkonošském. Na příkrém svahu – kamenité a málo úrodné a k tomu ještě ze tří stran zastíněné kopci a lesy - takže i při největší námaze hospodářově skýtá malý – ba zcela nepatrný výtěžek celoroční úrody.

            A toto políčko chalupníka Augustina, takto obchodníka s máslem, nebylo jinaké. Dřel se na něm do úpadu celý Boží rok a úrody, jak se říká, co by na trakaři odvezl. A jedná-li se o obilí, bývá zrní tak hubené, drobounké jako to lesní jehličí, že je ve mlýně ani nechtí koupit, a mlynář Chvalinů říkává, že kdyby měl toto horské zrní kupovat a mlít, to by se mu všichni poděkovali kupovat od něj ten černý, ostrý chléb. To prý takhle na šrot pro vepře nebo semlít na pečení chleba pro vepře a drůbež.

            A potom není divu, že chalupník si často zastesknul, když za tu těžkou práci sklízí jen a jen bodláčí a koukol. „Ke všem rohatým patří takové plahočení, když z toho nic není,“ říkával chalupník Augustin sousedům. „Kdybych si nepřivydělal obchodem, mohl bych se jít pást, i se ženou a dětmi tam k háji na březec. To bysme byli teprve tlustí jako cvrčci před svatým Havlem. Říkám, to pole mám jen pro samou zlost. Co jej těch čtyřicet let obdělávám, kalé úrody mi ještě nedalo. Kdyby jej někdo koupil a jen trochu poctivě zaplatil, hned bych je prodal.“

            Jednou z jara nasázel Augustin na svém poli brambory a zelí. Jaro však bylo příliš suché a pro vzrůst brambor a zelí naprosto nepříznivé. Brambory, do suché půdy zasázené, nemohly ani vzklíčit a sazenice zelí stále usychaly. Chalupník Augustin pro samé zlobení na smutné vyhlídky budoucí úrody, při takové pečlivosti, jakou poli vždy věnoval, nešel se raději na pole ani podívat, ač žena mu doma častěji svá pozorování sdělovala. Dělal vždy, jako by ani neslyšel, co povídá, neb jakoby o něčem jiném byl přemýšlel. V duchu však láteřil, kudy chodil, že ani k uklidnění a upokojení nebyl. Vše, nač sáhl, mu bylo odporné a protivné. Nebývalo s ním řečí vůbec. Byl zamlklý a stále zamyšlený.

            Po suchém jaru nastalo chladné léto, které bylo na déšť ještě chudší jara. Jestliže sazenice bramborové sotva vyklíčily koncem května, pro ustavičné sucho dále nerostly. Smutně plynul den po dni a vše vadlo a usychalo. Malé byly naděje hospodářů na slušnou žeň. Nastával již měsíc srpen, ten, jak mu horalé říkají bramborový, kdy má často přeprchati, aby sazenice bramborové měly dosti vláhy, by sazenice mohly nasadit hojné hlízy.

            Jestliže ani srpen není vlhký, sklizeň bramborů, veškeré naděje horského lidu, jemuž to brambory jsou druhým chlebem, jest pohrobena. A srpen tohoto roku byl prazvláštní. Byl sice teplejší měsíců předešlých, ale větších dešťů nebylo, jen několik menších přepršek, které se ani ke kořenům brambor nedostaly. Obloha často se podmračila černými a chmurnými mraky, ale co bylo platno, když tak po hodině mraky větrem rozehnány a burácela často dvě až tři hodiny bouřka, často i hrom zarachotil, ale vydatný déšť se na zem nesnesl. Začalo sice několikrát krápat, ale tak asi jakoby zem kropáčem pokropil.

            Temné příznaky oblaků se rozptýlily a azur vyklenul se po celé klenbě nebeské, tak jako při prudké bouři nebo vydatném lijáku. Obloha zase promodrávala, a slunko milé, se svými zlatými paprsky, usmívalo se na celou zemi. Smutně ubíhaly den za dnem, jeden smutnější druhého. Beznadějně prchnul srpen a nastával měsíc září. Měsíc, kdy brambory se z pole sklízejí, odvážejí domů do sklepů, kde se pečlivě ukládají. Sedláci s potahy vyjeli do polí vyorávat brázdy a ženské do košíků sbíraly sporé, drobné brambory, někde dokonce samy ženy motyčkami vykopávaly chudou úrodu. Děti na poli pálily suchou nať, dělaly si ohníčky a pekly ve žhavém popelu brambory. Všude na polích pracovali pilně na sklizni velmi chudé úrody bramborů. Byly teplé, jasné a slunné zářijové dny. Chumáčky babího léta poletovaly vzduchem a chytaly se na obličej i na šaty.

            V ten čas pravila také chalupnice Augustýnová muži: „Poslechni, starej, musíme taky udělat pořádek s těmi našimi brambory. Nebo chceš je snad docela nechat na poli a nedobývat je? Ale pro pověst a zlé pomluvy sousedské toho učinit nemůžeme. Bez toho celá ta úroda za práci stát nebude, bude to jen marné meškání času. No, ale co dělat, lepší něco, nežli nic“.

„Až leda v neděli,“ bručivě a nevrle odvětil muž, „dříve nemám na takové zbytečné piplání času.“

„Ale ty starý medvěde,“ opáčila se chalupnice, „ že bys mě nechtěl zlobit, ještě také v neděli se budu mazat v hlíně pro těch pár drobnejch bramborů. A pak – copak to chceš u nás zavádět za pořádek, že už ani neděli nechceš světit. Jen se mě opovaž, ty starej hříšníku, něco takovýho tropit. Vždyť ani sedlák hamerský se něčeho takového neodváží, aby proti sobě nepohněval a nepobouřil všechen lid ve vsi. A o něm se přece říká, že jest tajným hernoutem (nevěřícím), a lidé na něho prstem, jako na nevěrce ukazují.“

„Myslím to zcela vážně,“ dí na to chalupník a dodává, „říkej, co říkej, ale jinak nebude, než jak sem řekl. Jindy opravdu čas nemám. Vždyť chci jít tento týden dva dny po vesnicích kupovat máslo a tvaroh a ve čtvrtek a v sobotu chci jít dvakrát do Liberce s máslem na prodej.“

„Ale teď najednou máš tak na pilno a za chvíli půl dne proklábosíš se starým Lubasem, a to máš času dost?“, napadá svého muže chalupnice.

„K tomu ty máš dlouhé vlasy, ale krátký rozum,“ odvece Augustin ženě, „co my si s Lubasem povídáme, jsou staré vzpomínky na léta, když jsme ještě sloužili u granátníků na vojně. Nejhorší byla ta patálie, když Napoleon táhl na Vídeň, a pak ještě hůře, v Itálii. Ty Taliáni nerozuměli žertu. Slídili po nás všude, jako kočka za myší. A kde nás objevili, tam to do nás prali děly, až z nás nezůstaly než prostřílené bílé kabátce. Kdybys, ty stará kometo, něco takového prožila, tak bys na ty zlé časy také vzpomínala. Devět plných let jsem sloužil na vojně a za ten čas jsem doma ani jediného dne nepobyl. Již jsem myslel, že českou zem a ani své rodiště neuvidím. Smutno mi bývalo a každý den o život mi šlo. Lubas byl mým věrným a upřímným kamarádem v dobách nejhorších, proč bych měl dnes na starého kamaráda z vojny zapomínat. A potom psaly noviny tady v Rakousku, že Taliáni před námi stále prchají. Snad se ti píšící spletli, to my před nima utíkali, co nám nohy stačily, a oni se za náma hnali, až se jejich koním od kopyt prášilo. A ostatně mně už dej pokoj, ty si ani domyslet nedovedeš, co to bylo za hrůzy a bědy válečné. V neděli ráno půjdeme kopat brambory a dost! To je mé poslední slovo, rozumíš!“

„I ty jeden beznabohu, vždyť tě ta sváteční práce po smrti jako oheň pálit bude,“ ulevuje si chalupnice.

„ Aspoň se trochu ohřeju,“ pravil trochu tvrdě chalupník.

Tu jeho žena poznala, že muž její je opravdu rozzlobený, když takto mluví, a proto muži svému dále neodporovala, ač s jeho výrokem v duchu naprosto nesouhlasila, a mínila, že do neděle jsou ještě dva dny a muž si jinak všechno rozmyslí. A tak zatím zůstalo při Augustýnově rozhodnutí.

Přiblížila se posléze neděle. Augustin vstal dříve než jindy. Žena jeho si pomyslila, že vstal dříve, aby se omyl a ustrojil do kostela, jako jiné neděle. Ale podivila se, když na sebe oblékal všední šaty, zapřáhl kravku a jel na pole. Chtěla sice něco namítat, ale vidouc muže již ráno ve špatné náladě, neřekla ani slova, vzala košík a s mladší dcerou spěchala za vozem na pole.

Až do té doby muž se ženou ani jediného slova nepromluvil. I když brázdy na poli začal vyorávat, mlčel. Když už však pátou brázdu vyorával a bramborů bylo málo a k tomu samé drobné, zastavil pluh a jal se hrubě mluvit a rouhavě klít. A v tom divokém hněvu bral při vybírání brázd drobné brambory a házel je za sebe do háje a do cesty, řka: „Takováhle chamraď, to že je nějaká úroda? To ani Bůh by takovou nedal a dáti nemohl. To je símě ďáblovo. Pojď, pojď si, ty rohatý, schlamstnout, co tu narostlo, ty bídníku jeden!“

A házel dále v šíleném hněvu ty brambory za sebe a stále ponoukaje rohatého, jen aby si jich vzal po libosti. Žena mírnila rozhněvaného muže v této smělé a rouhavé řeči. Leč marně a bez výsledku. Když posléze v zuření svém ochabl a ztichl, oral dále, v tom slyší, že za ním v blízkém křovisku lesním cosi zařehtalo, asi tak jako kůň. Zprvu tomu nevěnoval valné pozornosti a domníval se, že jede asi nějaký vozka hlubokým úvozem. Když ale řehot se znova a znova opakoval a nikdo nikde nepřijížděl, ohlédl se maně za sebe. Ale jak se podíval k lesu, tak užasl, že se nemohl ani z místa pohnout. Co vidí – za borovicí – a zrak jej neklame – stát černého, rohatého muže, který ďábelsky smál se naň, řka: „Tak jsem tady, když jsi mě volal, brambory si vezmu a často k tobě docházeti budu, když o mě stojíš.“ A zase se příšerně rozesmál, ceníc přitom své bílé zuby. Také radostně kýval hlavou s dlouhými rohy. Načež vyskočil z lesa a jal se do pytle sbírat brambory.

Chalupník po něm chvíli kouká, ale pak si dodal odvahy a začal na čerta křičet. „Táhni mi z pole, ty černý pekelníku, nebo okusíš mého biče, jak umí po zádech skákat!“

Čert se volně otočil a mektavým hlasem zakňučel: „Proč jsi mě teda volal? Nepůjdu, až stokrát tolik bramborů seberu, kolik jsi do cesty a lesa ve vzteku rouhavě naházel.“

A když ještě více pohněvaný Augustin chtěl čerta bičem šlehnout – čert naň ohnivý jazyk vyplázl a kopytem o zem dupnul, až se země zachvěla a zajiskřila. Nakonec divoce zaprskal a huhňavým skřekem Augustinovi vyhrožoval. Toho se i náš chalupník lekl tak, že nechal hak hakem, a dal se cesta-necesta na útěk k domovu. Uháněl, jako by mu hlava hořela a zem se pod nohama bořila. Ale čert se jen šklebil a cenil své bílé zuby, při tom všem kroutil hrozivě očima, a volaje za utíkajícím: „Jen si utíkej, mně ale neutečeš, jsem ti v patách, ty nehodnej červe pozemskej. Protože jsi mne darmo volal a nechtěl jsi mi dáti, co jsi sliboval a čím jsi po mně házel, budu stále za tebou. A pamatuj, cokoliv v den sváteční konat budeš, potom právo na tebe mít budu.“

Augustin k smrti vyděšen doběhl k domovu. Pot se z něho jen řinul. Nemohl již ani dechu popadnout a slova promluvit. Jen stále vzdychal a za sebe se ohlížel. Když se starší dcera, která se doma starala o domácnost, vyptávala otce, co že se mu zlého přihodilo, že tak běduje a vyděšeně hledí – nepromluvil ani slova, jen stále se po celém těle třásl a neustále kolem sebe se díval.

Zatím jeho žena vypřáhla kravku, naložila na vůz hak a domů za mužem přijela. Když odpřáhla kravku a odvedla ji do chléva, zavezla vůz pod kůlnu a vrátila se do světnice. Doma vyprávěla, kterak se ten černý šereda mračil a divoce řehtal, tělem házel a kopytem dupal. Jak ocasem divoce šlehal kolem sebe, až to vzduchem svištělo. Potom nasbírané brambory po poli rozhazoval, ty všechny mu pod jeho čertovskou rukou zčernaly. Vyhrožoval, že ani jeho děti na poli obživy mít nebudou. Že za to pokoje míti nebude a to pole pak v majetku jeho rodu nesetrvá a cizím se dostane.

Augustinova domlouvala doma muži svému, proč právě dnes, v neděli, a to ještě o hlavní mši svaté do takové práce se dal a k tomu ještě s darem božím tak rouhavě a hrozivě tloukl a pohrdal. Teď aspoň slyšel na své vlastní uši, čeho se dopustil. Aspoň po druhé bude mít přísnou výstrahu stále před očima, aby se více nikdy neukvapoval a v řeči své byl trochu umírněnější.

Od té doby chalupník Augustin by na své políčko, byť to i ve dne bylo, nešel samoten. Kdykoliv tam šel, šustivé kroky za sebou slyšel a jakési chramostění, jako by někdo listí hrabal nebo papír trhal. A když přece se za sebe ohlédl, uslyšel slabé, jakoby vzdálené řehtání. Od těch dob málo na políčko docházel a více si obchodu s máslem a tvarohem hleděl, ponechávaje obdělávání políčka své ženě a dětem.

Když zestárnul, pustil chalupu starší dceři, která mimo hospodaření i živnost hostinskou provozovala se svým mužem. Záhy však zemřela. Pozůstalým sirotám se však dědictví matčina nedostalo. Dostaly jen malé podíly. Otec se oženil znova. V novém manželství však dlouho nežil a oženil se potřetí. Ani toto, třetí manželství dlouho netrvalo. Tentokrát však mladá manželka svého muže přežila, zemřel předčasně z nachlazení.

Tak dostaly se, dle výroku rarachova, brzy chalupa i políčko do rukou úplně cizích, je v tak i dodnes a majitelů chalupy s hospodou vystřídalo se zde několik. Žádný dlouho nevydržel. Snad kletba rozvrátila zde spokojenost, a klidný život ve šťastné chaloupce proměnila v místo bouřlivé, neklidné a hříchu plné.